Dežo Kováč (*1945) 

S vyprávěním tohoto příběhu musím začít o sedm let později, než jsem se poprvé s Dežem  setkal. Bylo 7. srpna 2004:

Do sálu Království v Žatci přijel bratr Eduard Sobička, aby přednesl proslov k jeho zasvěcení Jehovovi. To jsem ještě netušil, že se mě svým proslovem osobně dotkne, a to nezapomenutelně.
Ke konci svého proslovu hovořil o novodobém Samaritánovi: „Jeden bratr, který je Rom, procházel po ostravské ulici. U silnice ležel v bezvědomí člověk, který spadl z kola. Všiml si, že jej všichni obcházejí, ač tento cyklista nebyl Rom. Nemeškal a ihned mu poskytl první pomoc a zavolal sanitku. Později se dozvěděl, že chybělo možná pět minut, kdy už by byla veškerá pomoc marná …“
Hezký příběh, který má ještě jiné záchranářské pokračování, ale to jsem už nevnímal, protože těsně před tím se bratr zmínil, že onen zachránce poznal pravdu v nedaleké heřmanické věznici. Na další slova už jsem se nesoustředil tolik, jako na přání, aby byl už konec tohoto programu.
Ihned jsem k Edovi přiběhl s otázkou, jestli se náhodou ten „Samaritán“ nejmenoval Dežo Kováč. Samozřejmě mi to potvrdil. Protože se musel podívat do předlohy svého proslovu, pochopil jsem, že ten Dežův příběh zná pouze z doslechu. Ihned po modlitbě jsem se vytratil, abych zajel do 15 km vzdálených Podbořan, kam jsem se přiženil (na světě je jistě mnoho vynikajících manželek; a mezi nimi jsou ty nej, nej; no a jednu z nich mám já).

Přivezl jsem fotografie, aby Eda i ostatní přítomní věděli, o kom vlastně byla řeč (nevím, jestli je to moje slabina nebo přednost, dokazovat ihned to, co říkám; ale jistě je to proto, že rád nechávám ve službě hovořit Jehovu, když listuji v Bibli).

Slyšet o Dežovi při takové příležitosti pokládám za vzkaz od Jehovy, který nejlépe věděl, jakou nezapomenutelnou radost mi tím způsobí.

Zázračným způsobem se s Dežem seznamuji:

Pokračování příště