Jožka Zelený – curriculum vitae námětem filmového dramatu:

 

Odpověď na výše položenou otázku pochází ze dne 12.1.1994. Rozhovoru pro regionální televizi se účastnil kamarád a zároveň příznivce mých projektů Oldřich Jašek, kterému zbýval necelý půlrok života, protože byl už dlouho těžce nemocen (zemřel 1.7.1994).

Datum jeho smrti možná uspíšili ti, kteří se v tom období „živili neštěstím“ druhých, když zhatili naše plány vybudovat špičkovou nemocnici, za přispění příznivců projektu, který vešel do povědomí veřejnosti jako „Bumerang“. Pochvalně se o něm vyjadřovalo i Rádio Svobodná Evropa! Pronikal také do zákulisí kulturní, sportovní i politické scény, a po celou dobu přinášel jeho uživatelům nejen kulturní zážitek, ale i finanční efekt.

Veškeré chválené úsilí se však dne 17.2.1994 změnilo v utrpení desítek jeho příznivců, kteří do projektu investovali své peníze, ale i své jméno, což není investice rozhodně malá. Osudného dne mě zatkla policie, aby mě na základě objednávky zločinecké organizace předhodila orgánům činným v trestním řízení,  které si zločinci „omotali kolem prstu“.

Podrobnosti přibližuje kniha Co třeba nevíte …! V elektronické podobě je dostupná po téměř čtvrt století!! Jistě není bez zajímavosti, že všichni hlavní aktéři mého obvinění, uvěznění, mučení a odsouzení zahynuli za neobvyklých okolností:

  • Šéf opavské kriminálky Jiří Sedláček, který pro mě, dne 17.2.1994, poslal eskortu, spáchal na služebně v Opavě sebevraždu.
  • Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě Miloslav Studnička, byl nalezen zohavený psy, jako kdysi dávno Izraelská královna Jezábel (2. Královská 9:36). Určitě bych toto neštěstí s Jezábel nespojoval, kdyby nepatřila mezi zvrácené lidi, které vzrušuje, když mohou druhé psychicky a fyzicky týrat či systematicky ponižovat (podle psychiatrů jde o 15 lidí ze 100 = 15  %; z toho je 7 % velmi aktivních, zejména mezi soudci, učiteli, bachaři či vykonavateli exekucí)!  
  • Obhájce („ex offo“) Ivanu Kabzanovou zastřelil člověk, který vzal spravedlnost do svých rukou! Možná proto, že mu byly úplatky stejně odporné, jako mně.
    Mojí nešťastné manželce, stejně jako mně, se vůbec nestyděla říci jednu prostou či sprostou větu: „Dostane sedm až osm roků, protože vím, jak to chodí“!?
    To bylo v době, kdy nemohla vědět, co obsahuje spis po zaujatém obhájci, kterého na můj podnět vystřídala!

Mnozí, kteří věří v evoluci, nemají problém říci „náhoda“, přestože výčet tragických úmrtí lidí, kteří nějakým způsobem do mého projektu zasáhli není rozhodně konečný. Věřící by zase mohli říci „Boží mlýny“. Já popisuji pouze fakta!

Ke knize psané od mého propuštění z vězení (12.3.1998) dal podnět Ivan Mládek. Její obsah hodnotíme již řadu let při každé příležitosti (viz tanečník v restauraci u dcery).

Kniha je předlohou filmového zpracování, k jehož námětu existuje i scénář (viz ukázka). Žádat obnovu vykonstruovaného procesu má smysl. Ale až po natočení a uvedení prvního dílu na youtube, což nabízí globální sledovanost.  Ohlasy zasvěceného publika z České i ze Slovenské republiky jsou velmi příznivé.

Bývalí spoluvězni, hrající ve filmu vlastní role, mně poskytli daleko více prostoru na obhajobu, než senát Krajského soudu. Když četli to, co o mně psali senzacechtiví novináři, troufám si říci, že jsem byl jediným vězněm, který si nepřál amnestii. Jejich výroky jsou součástí scénáře. Tomášovu úsměvnou hlášku prozradím: „Na intrikána vydržím číhat tři dny i v kopřivách!“

Drama je okořeněno přílohami, k nimž jsem neměl přístup ještě mnoho let po propuštění z vězení. Před senátem Krajského a posléze i Vrchního soudu jsem se tak musel hájit pouze vzpomínáním, což mě stavělo spíše do role lháře, než důvěryhodné osoby.
Dnes vím, že bych měl větší šanci vyhrát spor se stádem divočáků, než s tehdejšími orgány činnými v trestním řízení. Je jasné, že ani sebelepší důkazní materiály nemusí být zárukou úspěšné obhajoby, když PRÁVO nahrazuje MOC.

Co jsem asi tak mohl čekat od odvolacího, Vrchního soudu v Olomouci, když mu předsedala za zločince považovaná Ludmila Svatošová??
Disident a polistopadový důstojník BIS, Vladimír Hučín, který byl její obětí o mnoho let dříve, mně o ní později vyprávěl takové věci, že jsem pokládal za malý zázrak, když mně snížila trest ze šesti a půl roku na „pouhých“ šest let.
Pavlína Danková (Občanské judo) chtěla (v roce 2002) poukázat na rozdíly, jaké může „plodit“ jen „neomezená moc“ tím, že můj rozsudek měl být v reportáži postaven vedle rozsudku, kterým soud opakovaně osvobozoval trýznitele dítěte. Dítě údajně svazoval ve vaně a nutil jíst vlastní zvratky, dokud nezemřelo!? Proti osvobozujícím rozsudkům se trpělivě odvolával státní zástupce, až nakonec symbolického trestu dosáhl …!?

Právě proto, že se „polistopadovými“ křivdami zabývá poctivě jen málokdo, a prioritou „mediálních rozsudků“ zůstávají pouhé domněnky, kterým lidé rádi věří, aniž si ověřují, co je skutečná pravda, učinili zástupci mých, soudem poškozených VĚŘITELŮ, dne 16.2.2003, v předvečer devátého výročí mého zatčení toto prohlášení:

Ukázat bez obalu, nejen domácímu publiku, jak se likviduje podnikání a zesměšňují investoři i z okruhu vážených celebrit“!?

Mnozí čtenáři knihy, kteří k lidskému utrpení neteční nejsou, si nyní zákonitě pokládají tuto otázku: Jak je možné, že přítomný kriminální vyšetřovatel se stýká s těmi, které ještě před osmi lety sám vyslýchal? Je to proto, aby nás povzbudil, ať proces obnovíme! 

Ona ta obnova „podle práva“ ani tak důležitá není, jako očistit jména poškozených před veřejností. Soudné lidi z řad investorů do projektu „Bumerang“ prohlásil senát Krajského soudu v Ostravě za podvedené hlupáky, ač se jej o to žádný z nich NEPROSIL! Proto ve filmových reportážích dokumentárních scén necháváme hovořit právě tyto „podvedené hlupáky“, kteří byli z vyneseného rozsudku v šoku, ač ve výpovědích uváděli pouhá fakta!!

Závěry si dělal sám předseda senátu, protože když se mě věřitel (např. Josef Obrusník) důrazně zastal konstatováním, že je poškozen mým zatčením, předseda své přísedící kolegy vůbec nepotřeboval (budit), aby pyšně prohlásil: „Pane svědku, vy tomu vůbec, ale vůbec nerozumíte! Já ROZHODNU o tom, jestli vás obžalovaný podvedl nebo ne!!“

Za hlupáky vlastně označil i členy eskorty, kteří, na rozdíl od vyslýchaných, byli přítomni každému „soudnému“ dni. Předseda senátu se před těmito očitými svědky všech výpovědí vůbec nestyděl vynést odsuzující rozsudek. Nevěřím, že jsem výjimka!?

Pokud si někdo klade otázku: KDO je vlastně iniciátorem zatčení, mučení, obžaloby či odsouzení bezvýznamného Jožky, bude velmi překvapen!! Prozradím jen to, že jde o již nežijícího miliardáře, který MNĚ zůstal dlužen 80 tisíc korun českých.

Filmové drama provázejí hrané scény, dokumentární scény i rozhovory se známými osobnostmi kulturního, sportovního, politického či společenského života, nejen z prostředí vinných sklepů. Filmu nechybí scény z vyšetřování, soudní síně či z vězeňského prostředí.

Do diskuzních scén se zapojují i investoři, kteří již nežijí. Jeden z nich, Pavel Novák má do diskuze příspěvků nejvíce. Hlavně v podobě mnoha nadčasových dopisů, které před kamerou spoluvězni předčítají.

Zpěvák Zdeněk Baťka neváhá informovat o projektu „Bumerang“ Karla Gotta  (spřátelili se při natáčení oblíbeného televizního seriálu NDR „Ein Kessel Buntes“).
S Karlem Gottem jsem o projektu hovořil v lednu roku 1994. Druhou schůzku jsme již nestihli kvůli popisovaným událostem! O projektu se vyjadřoval podobně jako zpěvák Jožka Černý.

Mnozí, včetně České televize, se přidali i k aktivní podpoře projektu. Ani mé uvěznění žádného čestného člověka nepřimělo k tomu, aby o mojí nevině pochyboval! To dokládají přiložené dopisy (Ivan Mládek, Jiří Helán či Vladimír Pfeffer, aj.).
Zabásli mě v době, kdy jsem nikomu nic nedlužil!?!?! Mé dluhy začaly zákonitě narůstat až po mém uvěznění, neboť jsem měl závazky, které se z vězení jaksi plnit nedají.

Do diskuzních scén jsou zváni také právníci či bývalí politici, kteří v roce 1992 věnovali zmiňovanému projektu patřičnou pozornost (např. bývalý starosta Telče, kde jsem měl krátce trvalé bydliště, pozdější ministr kultury Václav Jehlička, současný místopředseda „Rady pro rozhlasové a televizní vysílání“). Nechybí ani scény, které díky příběhům spoluvězňů odhalují, že nejsem sám, kdo se stal obětí trestního stíhání „na objednávku“.

Před vynesením nepravomocného rozsudku (24.4.1996), jsem v závěrečné řeči, informoval předsedu senátu, že rozsudek o vině či nevině musí vycházet z jasného přesvědčení bez pochybností, jinak budou porušeny Boží zákony … (Římanům 14:23; biblický text je uveden vespod přiložené stránky dopisu ze dne 1.1.1996).

Když se mi doneslo, že novodobá „Jezábel“ vymýšlí intriky, poskytl jsem rozhovor, který tuto „dámu“ zjevně pobouřil stejně, jako později předsedu senátu Krajského soudu.

Předseda senátu Miloslav Studnička mě chtěl prostě za každou cenu proslavit, a zároveň se obhájit! Mými nesčetnými žádostmi o propuštění z vazby se nikdy nezabýval, a ani zabývat nemohl (a nebyl rozhodně sám)!!! To ještě nemohl tušit, stejně jako já, že už půl roku po propuštění z vězení (1998) budu stát před jeho starším bratrem Vladimírem, režisérem Ostravského rozhlasu, abych nazpíval za doprovodu „Slezské kapely“ píseň „Opavo bílá“!!

Co tedy říká kniha s názvem  CO TŘEBA NEVÍTE?

 

Pavel Dobeš (*22.3.1949) a Jožka Zelený (*22.3.1959)