S nakladatelstvím PRAGOLINE připravujeme KRAŤASY 2. Autory všech pokračování se stávají lidé různých profesí. Velice mě těší, že se mohu na tvorbě a hlavně na distribuci KRAŤASŮ podílet. Lékaři, učitelé i rodiče se mohou těšit na knihu, která nejen pobaví, ale mnohdy i poučí (video vpravo napoví víc):

Vedle „KRAŤASŮ 2“ připravujeme i „KRAŤASY Peťu Ševčíka“, které by sotva dokázala pojmout jen jediná kniha. Do KRAŤASŮ 2 zařazujeme jen některé Peťovy vylomeniny v podobě zlomenin. V létě roku 1968 jich od čtvrtka do soboty stihl 3+1! A to mu bylo teprve pět a půl roku.
Své „úrazové konto“ měl na konci života (2021) zatížené pětadvaceti zlomeninami, které mistrně proměňoval v humorná vyprávění.

Nejvíce „Ševčíkovin“ očekáváme z Karviné, kde Peťa zanechal nesmazatelnou stopu, když nenapodobitelným způsobem bavil své okolí nepřetržitě. Nejen Peťovy příběhy jsme se rozhodli zfilmovat. Peťův hlas připomínají spoty, vysílané 100x v ČRo, Praha 2:

PEŤOVY první ZLOMENINY (čtyři „kraťasy“ v jednom celku):

Černý čtvrtek:
Je léto 1968. Peťa si hraje s kamarády před panelákem, v němž všichni bydlí. Najednou upadne tak nešťastně, že si nad zápěstím zlomí pravou ruku. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, kdyby … Maminka s ním spěchá na chirurgii. Po rentgenu už je jasné, že Peťa bude nosit sádru. Doktor dává malému klučinovi rady …

Černý pátek:
Peťa si opět hraje se svými kamarády jako včera. Sádra na pravé ruce už dávno bílá není. Najednou upadne tak nešťastně, že si zlomí na levé ruce prst!? Maminka s ním spěchá na chirurgii, kde je s otevřenou pusou vítá ten samý pan doktor, co včera radil jen Peťovi …
Dnes radí hlavně mamince: „Paní Ševčíková, hlídejte ho! Nerad bych vás tady viděl dřív, než za tři týdny. Mám službu až do neděle.“ Peťa odchází se špinavou sádrou na pravé ruce a s bílou na prstech ruky levé. 

Černá sobota (dopoledne):
Peťa si před panelákem hraje sám. Je bosý. Najednou si všimne, že pod vchodovým roštem se něco zelená. A ona to papírová pětikoruna. A tak přemýšlí, jak ji dostat ven, když má na obou rukách sádru. Naštěstí ta pravá má volné prsty. Nedaleko leží klacek, kterým by šlo rošt nadzvednout. Podařilo se! Jenže z balkónu Peťu pozoruje jeho starší sestra. Když už to vypadá, že nic nebrání získat podroštový poklad, zakřičí: „Peťo, co tam děláš!!“ 
A je zle! Peťovi spadne rošt na nohu tak nešťastně, že mu zlomí malíček pravé nohy! Maminka s ním už potřetí spěchá na chirurgii, kde po sádře číslo 3 dostává důraznou, ale úsměvem laděnou radu: „Paní Ševčíková, uvažte Peťu na tři týdny k topení provazem tak dlouhým, aby si sám došel jen na záchod, jinak se vítání prvňáčků nedočká …“

Černá sobota (odpoledne):
Peťa poskakuje po bytě jako postřelený vrabec, když slyší pod balkónem pískání a volání: „Peťo, pojď ven?“ Peťa se nakloní přes balkón se slovy: „Kluci, já nemožu, su nemocný!“

Jenže to volání slyší o patro výše Frantík, který si pochutnává na bramborách v plechovém kastrůlku. Vyběhne na balkón a kastrůlek postaví na dostatečně široké zábradlí sloužící jako stůl pouhých pět vteřin. Maminka na něj z bytu volá, ať jde jíst ke stolu. Frantík se otočí a drcne do kastrůlku loktem tak nešťastně, že ten tou nejostřejší hranou padá na hlavu níže předkloněnému Peťovi, a před zraky očitých svědků pod balkónem. Křik, krev, chirurgie. Doktor slyší řev dítěte, které má před všemi okamžitou přednost.

Aniž by se podíval, jak „vzácného“ křiklouna má ošetřovat, neboť píše na stroji, pokládá jen obvyklou otázku: „Tak co se nám to stalo?“ „Sotva jsme přišli od vás, pane doktore, …“
Známý hlas paní Ševčíkové zvedá doktora napůl ze židle. Pomalinku se s otevřenou pusou otáčí za notoricky známým hlasem. Prsty na klávesnici mu doslova „přimrzly“. 

O Peťovi přidávám už jen skutečný „kraťas“ ze školy:
Na Karvinsku pracovalo v uhelných dolech mnoho slovenských spoluobčanů, jejichž děti chodily do slovenských škol. Peter Ševčík byl jedním z nich. ALE když přesedlal na českou školu, psala se písemka z češtiny. Paní učitelka žákům opravené písemky rozdává. Peťa jí spěchá písemku vrátit se slovy: „Paní učitelko, to není moje. Já jsem to psal modrou …“ (nespletl jsem se; v té době se ještě na chvíli neříkalo „soudružko“, ale „paní“ učitelko).

Pište, volejte, ptejte se, podělte se! E-mailová adresa je v kontaktech.